Moraviaman 2016: Můj první ironman

A vrchol sezóny je tady! Závod, na který jsem se hlavně běžecky a plavecky začala připravovat již v listopadu (video z příprav i závodu zde) a na jehož přihlášení jsem na přelomu roku úspěšně splnila svoji podmínku – uplavala jsem 4 km v bazénu na jeden zápřah v čase pod 2 hodiny.

Vůbec jsem si to nedokázala představit. Můj cíl byl prostě doběhnout a stále jsem počítala, že když těch 3,8 km uplavu za 2 hodiny, na kole pojedu 180 km rychlostí něco málo přes 25 km/h (dalších 7 hodin), a maraton uběhnu snad za 5 hodin, měla bych limit 17 hodin stihnout, resp. za 14 hodin, s rezervou spíše za 15 hodin, bych měla být v cíli. Vše bylo nakonec trochu jinak.

Našli jsme si ubytování na farmě ve Žlutavě vzdálené pouhých 5,5 km od startu, ke kterému se v případě potřeby dalo dostat asi 13,5 km dlouhou objížďkou i během závodu. Ve čtvrtek jsme se švagrem Martinem a ségrou Jani naložili auto a mohli vyrazit. Zbytek podpůrného týmu v podobě rodičů, prarodičů a manžela Marka měl dorazit v pátek večer. My se odjezdem ve čtvrtek chtěli nejen vyhnout páteční ucpané D1, ale i se trochu aklimatizovat a odpočinout si.

A to se povedlo. Předpověď vypadala bezchybně. Teplo, sluníčko, minimální vítr – pro mě, „solární panel“, jak se často nazývám, ideální. Ale věřím, že spousta lidí by snesla i větší zimu. V pátek dopoledne jsme vyrazili nejdříve do lesa – já s Martinem lehnout na deku a Jani trochu potrénovat na slackline.

Mimo rohlíků jsme si připravili všechny věci, abychom ráno opravdu jen vstali, najedli se a mohli vyrazit. Zbytek rodinky přijel relativně v pozdních hodinách a moc jsme toho s nimi již nepopovídali. Těsně před spaním jsme se ještě nechali ségrou potetovat naším startovním číslem, zavzpomínali si tak na dětská léta s obrázky ve žvýkačkách, a trochu nervózní se přesunuli do postelí.

V 5 hodin ráno zazvonil budík. Respektive ségře asi o chvilku dřív, protože já vstala a už jsem měla ovesnou kaši v mističce. S Martinem a doprovodem v podobě Marka a ségry jsme opouštěli ubytování a zbytek podpůrného týmu teprve vstával. Trochu nejistí jsme nasedli se všemi věcmi do auta a vyrazili vstříc velkému, a hlavně dlouhému, dobrodružství.

Zaparkovat se nám podařilo docela blízko a dokonce i na oficiálním parkovišti, místy se tam stálo ale všude možně. Vzali jsme věci a směřovali s nimi do depa. Vše připravit, rozprostřít, vzít neopren a hurá k vodě, přesněji do vody. Krátce jsme se rozplavali, dali pusu na rozloučenou našim polovičkám (ostatní dorazili až později) a postavili se na konec startovního pole.

Brýle se nám začaly zamlžovat, nervózní jsme byli víc a víc a v tom konečně zazněl výstřel a startovní páska se zvedla z vody. Jen jsem si řekla „a je to tady“ a vyrazila poskoky směr hlubší voda, až jsem konečně mohla začít plavat.

Prvních několik set metrů bylo náročnějších, bylo třeba se vyhýbat ostatním plavcům, hůře se točilo kolem bójek, a plavalo nás dost pohromadě. To se ale postupně začalo měnit, sestava lidí kolem mě se ustalovala a začínali jsme plavat více samostatně. Šlo to. Sice jsem si vždy zaplavala jakoby dovnitř daného okruhu a naplavala toho asi o dost víc, ale zase jsem se s nikým nemusela bít a bavilo mě to. Ještě větší radost jsem pak měla, když jsem viděla, že kolem mě plave spousta dalších žlutých čepiček, tzn. žen. První výběh z vody a už jsem slyšela babičku, jak nás nadšeně povzbuzuje. Bylo to moc milé, ten výběh ale až tak hezký nebyl. Zde prvně jsem se setkala s něčím, jako je křeč při běhu ve vodě. Něco málo jsem asi cítila i na Poděbradském triatlonu po výlezu z vody, ale jak člověk šel na kolo a ne do dalšího plaveckého okruhu, ani jsem to neřešila. Nyní ano. Snažila jsem se běžet opatrněji, aby křeč hned, jak začnu plavat, ustala. A to se naštěstí také stalo, stejně jako při druhém výběhu.

Když já se podruhé točila během kolem bóje, někteří již spěchali do depa a nasednout na kola – ano, byli závodníci, kteří mě o kolo, tj. asi o 1,3km předplavali – ale na druhou stranu na tom spousta jiným závodníků byla jako já, i hůře. A to, že plavání není má silná stránka, to jsem věděla již dávno. S chutí jsem se proto pustila do třetího kolečka. Dokonce se mi plavalo tak dobře, že nemít hlad, tak snad dám přednost plavání před ostatními disciplínami. Bylo mi totiž jasný, že bolest teprve přijde. Tak ještě vyčůrat, když je možnost a může se ven…:)

Ani se mi z té vody snad nechtělo. Přesto jsem to do prvního depa po asfaltu vzala poklusem a poctivě se začala převlékat. Usoudila jsem, že tento závod je již tak dlouhý, že šetřit na převlečení by se mi asi nevyplatilo, proto jsem se převlékla komplet od kalhotek po podprsenku i všechny ostatní vrstvy. Trvalo mi to sice dlouho, ale dle výsledků to za to stálo. Popadla jsem kolo a vyrazila.

Hned jsem do sebe začala cpát rohlíky. Po plavání jsem měla opravdu hlad, a držela relativně svižné tempo. Koukala jsem, kdo kde je, poznávala cesty, které pojedu ještě 3x a stejně tak lidi, které na těch samých místech budu dalších minimálně 6 hodin potkávat. Zároveň jsem spíš tak informativně koukala, jaké ženy a jak daleko jsou přede mnou. Přesto jsem si ale zachovávala zdravý rozum a věděla, že si musím jet podle sebe a tak také jela.

Vždy na otočkách jsem čekala, kdy uvidím Martina. Překvapilo mě, že byl docela daleko za mnou, ale ještě víc jsem se divila, že mě i hodně pomalu dojížděl a během prvních kol můj náskok z plavání ani moc nestáhl. Povedlo se mu to až v posledním kole, kdy já už měla pomalu dost a začínala jsem s jízdou na kole bojovat.

Support team fungoval až na jedno malé zaváhání perfektně. Míval připravené rohlíčky, tyčinky, vždy se zeptal, co chceme, a tak až na to, že mě jednou prošvihli, protože netušili, že budu tak rychlá, to bylo super. V tu chvíli jsem naštěstí měla u sebe ještě rezervní tyčinku. Bylo to sice hraniční jet 30 km jen na oříškovou tyčinku, já na ni vůbec neměla chuť a ke všemu jsem sušenky plánovala spíš na běh, ale nezbývalo nic jiného. Příští kolo mi pak na oplátku dali jídla zase víc.

Jak jsem psala, poslední kolo bylo krizové. Na cestě jsem již potkávala běžce, měla jsem pocit, že snad začíná i foukat a nedokázala jsem si představit, že nyní v tom vedru ještě další minimálně 4 hodiny, spíš pět, poběžím. Na druhou stranu jsem se s vědomím, že konečně odložím kolo a změním styl pohybu, na běh trochu i těšila, což bylo asi dobře.

Takže konečně depo. Opět trochu převléct, přezout botky, otočit číslo a může se vyrazit. Martin měl na mě asi 15 minut. Potkala jsem ho ještě na kole, on už běžel, a začala ho pomalu stíhat. Hned při výběhu jsem se v klidu napila a vzala si houby namočené ve studené vodě, které jsem za celou dobu běhu nedala z rukou. Resp. občas jsem si je vyměnila, ke konci jsem však preferovala držet v rukou stále ty stejné a sama si je namáčet.

Téměř každá občerstvovačka byla stejná – napila jsem se ionťáku, ten zapila vodou a do kapsičky hodila banán. Tak, abych vždy před další občerstvovačkou vzdálenou přibližně 2,5 km mohla buď sušenku, kterou mi dávala rodinka, nebo banán z občerstvovačky sníst a hned to zase zapít. Takhle jsem dávala nohu před nohu stále dokola, až jsem doběhla prvně k točně. Tu jsem již znala, protože tudy vedla i trasa na kole.

Zdravili jsme se, kluci povzbuzovali a nějak to utíkalo. Šváru jsem začala pomalu stahovat, až jsme druhé kolo dobíhali spolu. Povídali jsme si, zjistila jsem, že mu je docela špatně, že málo jedl a tak asi začne víc chodit, aby to dokončil. Já byla, co se zdravotního stavu týče, docela v pohodě. Sice se mě Marek zeptal, jak jsem na tom a mě nejdříve vyhrkly slzy, ale zároveň jsem mu říkala, že je to dobrý, jen už to trochu bolí a bolet ještě bude. Než jsem ale oběhla depo a míjela zbytek rodinky, slzy byly pryč a já se zas usmívala. A taky se mazala krémem, kterým mi Marek postříkal celou ruku, že jsem ho nakonec musela utřít i do jedné z mých „kamarádek“ molitanových hub. Martin se mezitím občerstvoval, nabíral sílu a mě nechal běžet před ním.

Věděla jsem, že třetí kolečko pro mě bude to nejhorší. Bude zbývat ještě dost, přitom za sebou toho budu mít ještě víc a bude to tak hlavně o hlavě. Měla jsem pravdu, ale nakonec to nebylo tak hrozné. Člověk si dával menší cíle, kterými se postupně prokousával, až se přes vzdálenosti deseti metrů dostal ke stovkám, kilometrům, občerstvovačkám a nakonec i dalšímu depu po 10 km.

Zbývalo tedy již poslední kolečko, posledních 10 km, do kterých mě rodinka poslala s povzbuzujícím plakátem a já se samozřejmě víc než kdy jindy začala těšit, až se tu objevím zase – naposled. Na trase už nás bylo poskrovnu, ale stále bylo s kým se zdravit, někteří kluci speciálně ženy mile povzbuzovali. Stejně tak jako přítel jedné holčiny, co běžela kousek za mnou, a každé kolo mi tleskal.

Prostě i když to poslední kolečko bylo z fyzických sil nejhorší, zdaleka se takové být nezdálo. Člověk běží už „domů“, ví, že všechna ta místa vidí po těch hodinách konečně naposled a to s psychikou udělá divy. K tomu se u mě ještě přidal fakt, že jsem stále směřovala na nepředstavitelný čas 12 hodin (oproti plánovaným 14-15 hodinám docela nečekané). To mě motivovalo, stejně tak jako že mi Marek přišel naproti, a nakonec jsem s rezervou proběhla cílem v super čase 11h 55min!

Trošku mátožně jsem si zvládla sundat i čip na noze, vyfotila se s Markem v cíli a odklidila se bokem. Bylo mi dobře. Spokojená, unavená, hlad jsem měla, hrdá, radost jsem měla. Prostě ty pocity byly krásné a nezbývalo, než si spokojeně sednout na trávník a vyhlížet Martina.

I tomu se nakonec po půl hodině podařilo zdárně protnout cíl. Určitě mu to bylo trochu líto, na druhou stranu byl ale též spokojený, že má za sebou prvního ironmana s rozhodně ne špatným časem. Zároveň mu ale určitě vrtalo hlavou, kde je problém, že mu ke konci bylo už těžko od žaludku, a jak se tomu příště vyhnout.

Dali jsme jídlo, resp. spíš já dala, Martin měl celý večer žaludek na vodě. Jíst schopný nebyl a bylo vidět, že už ho nebaví, jak mu celá naše rodinka nějaké jídlo předkládá. Po chvíli jsme s tím tak přestali, já mu nakonec podstrčila alespoň gainer a snad se mu i udělalo lépe. Vysprchovali jsme se a najednou si člověk připadal jak znovuzrozený a ještě víc spokojený.

Celkem 171. / 8. Ž / 2. Ž25-29 / 11:55:16,3

3 800 m / 180 km / 42,2 km – 1:21:39,3 / 3:36,6 / 6:12:29,8 / 02:04,6 / 4:15:26