Ráda píšu, ráda se hýbu i ráda vím, co jím. Čím tím ale pomůžu právě Tobě aneb proč bych měla začít psát blog?

Už od malička jsem ráda psala. Slohy byly mým nejoblíbenějším úkolem, s nimi přišel nějakou chvíli deníček, zápisky z výletů, od střední dosud každoroční popisky fotek v albách, no a sen o napsání knížky se mi splnil už v maturitním ročníku, kdy jsem ve dvou výtiscích „vydala“ učebnici deskriptivy.

Když jsem pak z volejbalu přešla na závody horských kol, následně triatlony a jiné převážně ultra „výlety“, zápisy z těchto akcí, které jsem pak dávala k přečtení převážně zúčastněným i pár kamarádům okolo, byly tak nějak samozřejmostí.

Já sama si načetla spoustu knih od jiných sportovních nadšenců, dalo by se říct „mých vzorů“, o tom, jak se na závody připravovali, jak trénovali, jaké měli vybavení, co jedli před, v průběhu i po. Strašně moc se mi to líbilo, inspirovalo mě to a představovala jsem si sebe, jak se toho závodu v budoucnu účastním (což už se v některých případech i stalo :)).

A stejně tak bych právě Vás takto chtěla inspirovat články Žít pohybem, které jsou pro mě zatím spíše takovým „odkladištěm“ již dříve napsaných článků. I ty ale ukazují vývoj toho, jak si kdokoliv z nás může říct, že absolvuje ironmana a s notnou dávkou přípravy se tak opravdu stane. A může si ho i užít.

Pohyb a ultra závody jsou krásné, ale sami o sobě, a o přípravě nemluvě, jsou časově dost náročné. S jedním dítkem se to ještě zvládnout dá, to jsem s „fanděním“ dcery absolvovala tři krásné závody na Slovensku, z kterých se mi report bohužel ještě nepodařilo napsat. Ale s dvěma, natož čtyřma, když tři babičky jsou pracující, čtvrtá bydlí daleko a partner pracuje od 8 do 18h, je to už o něco těžší.

U mě si tedy závodění muselo dát už před pěti lety trochu nucenou pauzu. I tak si ale držím nadšení z něj i komunitu tím, že jezdím alespoň jako support švárovi. Nyní se ale snažím dělat vše pro to, aby se mi tato životní kapitola zase brzy otevřela a v cíli na mě mohl čekat nejen partner, ségra a švagr, ale i všechny dcery.

Co mě ale naučilo sportování, které vzhledem k závodním distancím zabíralo hodně času, a stále mě nyní učí děti, je časová efektivita všeho.

• Trénink si naplánovat ideálně s cestou do práce, do školky nebo třeba na jeho konci vyzvednout knížky či s ním vyvenčit děti a běžet s kočárem
• Nákup udělat nejlépe pouze jeden, max. dva za týden. Už to že do toho obchodu člověk vleze, čeká na kase a platí, mu zabere čas.
• Vaření si zorganizovat, aby člověk neměl žádný zbytečný čekací prostor, využít ho na mytí nádobí, přípravy svačiny, večeře či druhého jídla.

A právě vaření je po inspiraci ke sportu druhá věc, s kterou bych chtěla pomoct právě Vám. Projekt Vím, co uvařím je koncipován ve dvou úrovních:

• Jednak chce naučit, jak si může každý sám zorganizovat lépe čas v kuchyni různými tipy, vychytávkami, optimalizacemi či organizací – tomu se budu věnovat ve svém blogu či v e-bookách a najdete zde i různé informace o potravinách.
• A pokud člověk nechce přemýšlet a nic moc se učit, pouze si chce rychle a dobře uvařit či obohatit svůj repertoár jídel, tak si může objednat tip na jednoduché teplé jídlo na každý den s nákupním seznam i postupem, jak jídlo připravit – tomu se věnuje má služba Teplé jídlo na každý den.

Ať si zvolíte jakou chcete možnost, vše si klade za cíl Vám ušetřit čas. Každého z nás tak drahocenný čas, který pak může věnovat něčemu jinému, něčemu co opravdu chce dělat a ne „jen“ musí a který je v poslední době snad i cennější a nedostatkovější, než tolik potřebné peníze.

Já sama beru vaření jako takovou nezbytnou nutnost, které ráda to minimum nutného času věnuju. A právě tak je přistupováno i k receptům – aby byly nejen dobré, složením vyvážené a zeleniny plné, ale také rychle připravené a nenáročné na suroviny.

Takže proč mám psát blog? Protože konečně propojím vše, co jsem vždy chtěla a bavilo mně: Můžu psát, můžu se zajímat o sport, o jídlo a v neposlední řadě taky můžu pomoct dalším, aby měli jednodušší a spokojenější život a hlavně se mohli řídit tím, co já: „Věnuj čas tomu, co chceš, ne tomu, co musíš!“. Protože jíst musíme každý a je jen na nás, jestli budeme jíst kvalitně a jak se s přípravou jídla vypořádáme.